Když pravda bolí
Celý její život byl lež. Lež jak věž. Vznášela se v podivném vzduchoprázdnu. Myšlenky zmateně vířily a zasuté podprahové vzpomínky vybublávaly nahoru. Netušila, jestli jsou skutečné. Třeba si je všechny vymyslela. I to je prý možné. Falešný život, falešné vzpomínky. Zadívala se přes bílé panelákové okno. V protějším domě zrovna někdo rozsvítil. A v mozku blikla vzpomínka. Na cizí okno, cizí ulici a pocit, že nerozumí vůbec ničemu. Stejný jako teď. Ale kdoví. Možná si i tohle vymyslela.
„Mám pro tebe překvapení. Schovávala jsem si ho pro tuhle chvíli,“ obrátila se na ni mamka rozechvěle.
Na okamžik v ní zatrnulo, radostí i zděšením. Tak přece. Právě teď.
Matka odsunula hromadu šminek ze stolku a z podlouhlé sametové krabičky vytáhla perlový náhrdelník. Rozechvělé ruce chvíli nešikovně zápasily se zavíráním. Konečně nadzvedla lokny vyztužené obří vrstvou laku a směšně slavnostním pohybem jí náhrdelník připnula. Neměla ráda tuhle její změklou, rozmazanou podobu. Vlastně ani tu striktní, přísnou. Po pravdě teď už vůbec žádnou. K pudrově růžovým šatům se perly hodily. Jenže to ji neomlouvalo. Vůbec nic ji neomlouvalo.
„Moc ti sluší. Jsou po babičce. Měla by z tebe radost.“ Natočila ji k sobě, trošku násilím, jak hadrovou panenku. Slyšela nepříjemnou vlezlost v tónu jejího hlasu. Jsou všechny matky tak děsné? Otravné? A falešné?
Nejsou. Odpověděla si v duchu. „Po jaké babičce?“ Otočila se na ni zprudka.
„Přece po mojí mámě, škoda, že se toho nedožila.“ Zazdila všechno trapným klišé a na obličeji se jí znovu rozprostřel ten snaživě lepkavý úsměv, který Nikola nemohla vystát.
„Jak jinak,“ odtušila znechuceně a prudce se zvedla ze židle. Tváře pod tlustou vrstvou make-upu je stěží zakrývajícím akné zrudly odhodláním. Musí to udělat, prostě musí.
- - -
V Lucerně bylo jak v sauně, ale to jí nevadilo. Seděla u stolku a s hrdostí pozorovala, jak Nikolka nastupuje na parket. Nesla se jako královna. Byla tak krásná, že se jí chtělo dojetím brečet. „Tak už…maturanti,“ naklonila se k ní babička Nikolčiny kamarádky. Slova se ztratila v hlasité hudbě.
„Jo.“ Zakřičela odpověď. Bylo to skvělý. Dokázala to. Protlačila se k zábradlí přes davy ostatních natěšených rodičů, aby viděla na stužkování. Užívala si to a čekala, až se její princezna konečně objeví, jenže Nikolka nikde. Přiřítila se ke stolu až před půlnocí. „Mám děsnou žízeň.“
„Objednala jsem ti colu,“ přistrčila k ní sklenici. „To je dost, že ses konečně ukázala, čekám, že se se mnou taky vyfotíš.“ Do slov jí vlezla nechtěná výčitka.
„Nemůžu, letím na afterparty.“
„Vždyť je to jen minutka. Jedna fotka na památku…“ Škrábala, prosila. Vem mě do svého života, jako v poslední době pořád. Marně.
„Fakt nestíhám.“ Prudce odložila prázdnou sklenici na stůl.
„A kdy dorazíš domů?“ Zarazila její úprk předvídatelně trapnou otázkou.
„Až to skončí.“ pokrčila neurčitě rameny. Bylo to pořád dokola.
„Tak aspoň přibližně.“
Zastavila se uprostřed pohybu a vztekle zavrtěla hlavou. „Nevím, prostě nevím. A už mě to nebaví, ty tvý věčný strachy a vyptávání. Jsem dospělá. Tak mě nech konečně žít!“ Hlas vylétl do dramatických výšek.
Babička Nikolčiny kamarádky se na ně zkoumavě podívala.
Doufala, že jim v tom hluku nerozuměla. „Člověk s nimi moc nenadělá, viďte?“ zamumlala spíš pro sebe a rozpačitě posunula prázdnou sklenici na kraj stolu, jakoby ji chtěla přisunout číšníkovi. Žádný v dohledu nebyl.
- - -
„To to uteklo,“ usmála se dětská doktorka. Na stolku stála drátěná konstrukce s barevnými dřevěnými kuličkami. Hrála si s nimi po každé, když mamka řešila její bolístky. Zkušeně do jedné cvrnkla. Vydala stejný tlumený zvuk, jako vždycky. Takhle vypadá konec dětství.
„Tady to máš. Tykla jí doktorka naposledy a podala kartu v zasvorkované obálce. „A neztrať to.“
„Jasně.“
Zvědavost byla vždycky její slabá stránka, anebo silná? Těžko říct. Každopádně, bylo to hned na začátku.
- - -
Nikola vystoupila z tramvaje na náměstí a ucítila povědomou směs výfukových plynů, smogu a popílku. Měla pocit, že to tu zná, že k ní všichni kolem tak nějak patří. Opatrně se rozhlédla. Třeba tu někde je. ONA. Myslela na ni teď pořád, bez přestání. Co asi dělá? Jak vypadá?
U stánku s novinami postávala asi padesátiletá ženská. Zničené, odbarvené vlasy trčely kolem našedlého unaveného obličeje, v zažloutlých prstech cigáro. Zdálo se, že na někoho čeká. Nikola se na ni zkoumavě zahleděla, se smutkem i nadějí.
Setřela ji nepřátelským pohledem, zašlápla vajgla a odkráčela pryč.
Nikola se zklamaně přešourala přes náměstí až k farmářským stánkům. Možná sem chodí nakupovat. Vlastně, kam jinam by chodila? Nerozhodně se zastavila.
„Slečnó, nechcété parfém?“ zjevila se před ní cigoška, tak náhle a překvapivě, jakoby nebyla nic víc než vítr, šustící listí nebo praskající oheň.
„A…asi…ano…“ Dnes byla otevřenou duší, ochotnou zkusit cokoliv.
Cikánka opatrně rozhrnula bundu. „Pro vás jen za 500, že ste to vý,“ zaševelila měkce a vtíravě, s takovým tím medově falešným přízvukem, před kterým by jindy okamžitě zdrhla. Teď si všimla mateřského znamínka na tváři a lehce ji zamrazilo. Nerozhodně vytáhla peněženku. „Mám jen 400.“
„Tak, že ste to vý,“ zamumlala ženská tentokrát trochu zklamaně a rychlostí blesku prachy shrábla. Ohlídla se za ní, ale zmizela stejně nenápadně, jako se objevila.
Pokračovala ulicí omšelých secesních domů, až se zastavila před posledním z nich. Na chodníku z rozbité dlažby vyspravené asfaltem se povalovaly zbytky posypového štěrku, u obrubníku zčernalá hromádka sněhu, která ne a ne roztát. A na zvoncích stálo to jméno. Chvíli nerozhodně přešlapovala. V zámku zarachotily klíče, objevil se chlapík v teplácích, v ruce pytel s odpadky. „Jdete dovnitř?“ Z otevřené chodby zavanul vlhký zatuchlý vzduch.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. Bylo by to až příliš jednoduché.
- - -
Venku přejelo auto. V nočním tichu zněl zvuk motoru ostřeji než jindy. V polospánku vstala a zašátrala v posteli v Nikolčině pokojíčku. Nahmatala jen zmuchlanou peřinu.
Postavila se k oknu a zadívala se do tmy. Noční město se zdálo jiné, drsnější, nebezpečnější, ale zároveň pravdivější. Hodiny na křižovatce ukazovaly pět. V dálce se ozýval táhlý rytmický zvuk projíždějícího vlaku. Vytočila Nikolky číslo. Ať děláme, co děláme… Zamáčkla hovor a vytočila číslo znovu a ještě znovu. Ať tam má třeba deset zmeškaných hovorů. Aspoň uvidí, jak jí sháněla.
Natáhla se na postel a koukala do stropu. Čekala. Vzbudil ji zvláštní škrábavý zvuk. Ani si nevšimla, že znovu usnula. Krch. Znělo to, jakoby se někdo dobýval do zámku šperhákem. Pomalu vstala a opatrně nakoukla kukátkem.
Oknem na chodbu už prosvítalo světlo. Nějaký kluk se pokoušel zasunout klíč do zámku. Nešlo mu to. Prudce otevřela. Zděšeně uskočil. „Já, já … já vám ji vedu,“ vykoktal na svoji obranu. Nikola opřená o výtah se lehce zakymácela.
„Vidím,“ odpověděla smířlivě a vtáhla dceru do předsíně.
„Proč jsi mi to udělala? Musím na to pořád myslet, p-o-ř-á-d.“ Deklamovala smutným naléhavě opileckým hlasem.
„Na co?“ zeptala se opatrně.
„Přece na MOJÍ matku. Proč si mě nenechala? Proč jsi mi to tajila?“ Kvílela plačtivě.
Strnula. Takhle to nemělo být. „Řekneme si to zítra. Snažila se získat čas a vmanévrovat ji do postele. Bez úspěchu.
„Cha.“ Vytrhla se jí vztekle. „Prý španělská krev. Úplně jsi mě zblbla… fakt. Vždyť já se dokonce učila španělsky… a tancovala flamenco…,“ zamávala nekoordinovaně rukama nad hlavou. „Bála ses, že budu jako oni, co? Zlodějka ve škole pro blbečky? Proto pořád jen … uč se, uč se… Myslela sis, že to všechno vyzmizíkuješ? Zaplácneš tou svou opičí láskou? A že pak budu stejná jako ty… jenže, já nejsem…. A to ti vadí.“ Zapíchla prudce prstem směrem k ní.
„Jsi opilá a meleš nesmysly. Kdyby mi to vadilo, nevzala bych si tě.“
„Třeba to mělo nějaký výhody, ne? Cikáně se slevou? Cikorka na počkání?“
Uštědřila jí facku, jen to plesklo.
„Jasně, taky argument,“ zavrtala se jí pohledem do obličeje, najednou překvapivě střízlivě. „Něco ti řeknu. Nechci být jako ty. NIKDY. Já si svojí pravou mámu najdu a vypadnu pryč z tohohle vašeho falešnýho světa, kde si všichni na něco jen hrajete….“
„Na co si hrajeme?“ Celá se třásla. Cítila se slabá, strašně slabá. To ona tahala za kratší konec, to ona mohla ztratit všechno. „Co myslíš, že najdeš? Milující mámu? Nenech se vysmát.“
„Jak to o ní mluvíš? Myslíš si, že si nezaslouží ani trošku lásky, ani trošku úcty? Vždyť mě taky mohla hodit do popelnice.“
„Jo? Tak málo ti stačí na lásku? Že tě někdo někde nepohodí? A že jsem tě vychovala, to není nic?“ Hlas ji zrazoval, hystericky se lámal, přeskakoval do pištivé fistule.
„Jdu pryč a ty nemáš žádný právo mi v tom bránit,… žádný…“ otočila se a bouchla za sebou dveřmi.
- - -
Zhluboka se nadechla a zazvonila. Dveře se otevřely. Stál tam nějaký mladík s dítětem, holčičkou asi tříletou. Hopsala kolem a proplétala se mu mezi nohama. „Počkej Klárko.“ Chytil dítě za ruku a tázavě se na ni podíval.
„Chtěla bych mluvit s paní….“ Ve zpocené ruce svírala papírek se svým telefonním číslem.
„Mami, hledá tě nějaká slečna,“ zavolal do útrob bytu. Úplně prostě a obyčejně.
„Přejete si?“ Zeptala se bez většího zájmu. Snad čekala odečet plynu nebo tak něco. Štíhlá upravená blondýna, na sobě mohérový svetřík s kostkovanou sukní. Napadlo ji, že to musí být omyl.
„Jmenuji se …Nikol, ale to vám asi nic neřekne. Narodila jsem se v Krči, 12. 3. 1997. Soukala ze sebe ztěžka. Znělo to teď mnohem hůř, než když si to v duchu trénovala.
Hleděla na ni, skoro bez výrazu. „Ano,“ řekla po chvilce mlčení. „…jenže …já teď jdu do práce… a moje rodina o vás, …o tobě nic neví.“ Rty se pohybovaly skoro bezhlesně. Těžko říct, jestli jejich zvuk opravdu slyšela, nebo jen odezírala z té vyděšené tváře, která prosila, mlč, mlč a běž pryč. Připadala si jako vetřelec, tornádo hrozící srovnat cizí, dokonalý život se zemí.
„Ráda bych věděla…. Mám nějaké otázky, mohla byste mi aspoň zavolat?“ Poprosila tiše a podala jí sežmoulaný lísteček provlhlý potem.
„Dobře. Ozvu se ti,“ zašeptala netrpělivě a energicky ji vystrčila ze dveří.
„O co jde?“ Zaslechla mužský hlas za dveřmi. „Ále…, o nic. Musím už běžet, Klárku vyzvednu ve tři…“
Stála tam jak opařená. Byla připravená snad na všechno, alkoholičku v deliriu, cikánský slam, bezdomovce i drogové dealery. Jen tohle vůbec nečekala. Normální, obyčejnou rodinu, do které prostě jen nepatřila.
- - -
Venku se už zase stmívalo. Sháněla ji celý den, bez úspěchu. „Nikdo nebere rodičům telefon,“ poučila ji kdysi s tou zdrcující pubertální jistotou, že právě jejich svět je ten správný.
„A na co ho teda máte?“
„No, na všechno ostatní.“
Teď zavřela oči a přenesla se o 18 let zpátky. Máme pro vás roční holčičku, řekl hlas v telefonu. Bylo to jako zázrak. Testy a další testy, návštěvy sociálních pracovnic. Měla pocit, že to nikdy neskončí. Namalujte, koho byste si vzala na pustý ostrov. To myslíte vážně? Chtěla se zeptat. Místo toho se se směsicí bázně a vzteku zadívala na psycholožku a snažila se odhadnout správnou odpověď. Má namalovat dítě, po kterém touží, ale zatím ho nemá? Není to nelogické? Nebo psa, kterého má, a na ostrov by si ho skutečně vzala? Co když řeknou, že se příliš upíná na zvíře? Nebo knihu, aby vypadala inteligentně? A co když nic z toho není správně?
„Co jsi namaloval ty?“ Zeptala se Martina, když dorazili vyčerpaní domů. „Televizi a postel,“ odpověděl bezelstně.
„Zbláznil ses? Chceš vypadat jako idiot nebo povaleč? Chceš mi to zkazit?“ Křičela, zuřila, málem se na něj vrhla.
„Budu vypadat jako n-o-r-m-á-l-n-í chlap,“ odpověděl úplně klidně. Měl tehdy pravdu, jako vždycky. Jenže pak onemocněl, umřel a nechal jí tu samotnou. Všechno bylo o tolik těžší.
- - -
Seděla na pohovce a představovala si, že ani Nikola už nikdy nepřijde. Přepadla ji úzkost. Chtěla jí to říct. Mockrát, jenže žádná chvíle nebyla ta pravá. Nejdřív byla moc malá, pak Martin onemocněl a měla jiné starosti. A nakonec přišla puberta…
Má právo poznat svoji matku. Zkusí to a vrátí se …utěšovala se. A co když ne? Řvala její duše. Co když se jí zalíbí? Panička, co potřebovala utajit úlet s instalatérem, zatímco manžílek pracoval kdesi v Německu. Prý mu řekla, že dítě předčasně potratila. Co když na ni zapomene, nevděčnice nevděčná?
Klaply dveře. Vyskočila překvapením i štěstím zároveň.
„Tak jsem za ní byla,“ vplížila se Nikola pomalu do šera obýváku, ani nerozsvítila. „Vypadá hezky, inteligentně a kultivovaně, žádné drogy nebo tak něco… Slíbila, že se mi ozve…“
Posadila se k ní na pohovku, mlčky. Ticho mezi nimi se zdálo náhle měkké a přítulné. Snad to bylo tím dechem, který se nějak synchronizoval, nebo speciálními omluvnými feromony, ale vůbec jí nepřekvapilo, když Nika do šera pronesla. „Víš, ať už to dopadne jakkoli, moje máma seš ty.“
„Jo, to jsem,“ prohrábla rozverně její černé vlasy.
„A máme něco k večeři?“ Prošla kolem ní Nika do kuchyně a začala štrachat v lednici.
Jana Trhlíková